TOPlist

Osobnosti

 

Aleš Hrdlička

Významný antropolog, vědecky vyvrátil názor, podle něhož by se lidstvo dělilo na vyvolené a podřadnější, na předurčené vládce a otroky, a to podle barvy pleti a podle původu. Stal se kurátorem Národního muzea ve |Washingtonu a postupně i světové uznávaným antropologem a bojovníkem proti rasismu. Jeho celoživotním krédem se stalo heslo "Všechno lidstvo jednoho původu", které dnes zdobí Hrdličkův pomník na Dolním náměstí. Hrdličkovo jméno nese dnes místní gymnázium a především muzeum, jehož antropologická expozice patří k nejmodernějším a obdivovaným antropology celého světa. V části výstavy nalezneme i doklady o přátelství vědce s prezidenty Masarykem a Rooseveltem. Hrdlička se toužil vrátit po válce z Ameriky zpět do vlasti. Toto přání se mu však již nepodařilo vyplnit, a tak je v Muzeu Dr.A.Hrdličky uložena alespoň jeho urna.

Gustav Mahler
Jeden z geniálních tvůrců českého hudebního dědictví se narodil v Kalištích u Humpolce. Motivy, ovlivněné hlubokým vztahem ke drsnému rodnému kraji se staly kořením Mahlerovy hudby, dodávajícím jeho skladbám prostou, čistou vznešenost. Hudební skladatel působil jako dirigent ve Vídni a stal se tvůrcem slávy tamní Dvorní opery a Metropolitní opery v New Yorku. Uplatnil se i na domácí půdě, pracoval v Praze, Olomouci i v dalších městech. Jeho písňové celky využívající hojně lidových popěvků i velmi rozsáhlé a náročné celovečerní symfonie patří k pokladům světového umění. Ve svých skladbách nechal zaznít i ironickým i groteskním tónům, ty však pramenily spíše z autorova pocitu osamění.Gustavu Mahlerovi věnovalo Muzeum Dr. Aleše Hrdličky jako první v republice ve svých prostorách stálou expozici, kde je možné uprostřed exponátů si poslechnout nahrávky Mahlerových skladeb v podání nejrůznějších světových orchestrů dirigovaných velikány formátu L.Bernsteina, V. Neumanna a R. Kubelíka.
Jan Zábrana
pocházel z učitelské rodiny, která byla po II. světové válce pro politické názory pronásledována - Janova matka Jiřina jako bývalá národně socialistická poslankyně byla vězněna od 1948 do 1960. Zábrana po maturitě na humpoleckém gymnáziu mohl začít studovat pouze římskokatolickou cyrilometodějskou fakultu v Praze. Po dvou semestrech odchází pracovat jako dělník. V této době začal psát první povídky, které však vyšly až roku 1993 (Sedm povídek). Zároveň psal básně, které vycházely až později - v 60. letech, souborně až v letech 1991- Jistota nejhoršího, 1992 Zeď vzpomínek a 1993 Básně. V polovině 50. let se Zábrana stal překladatelem z povolání, a je chápán jako jeden z nejvýznamnějších a nejhodnotnějších překladatelů po II. světové válce. Z počátku překládal hlavně ruské autory: Bakunina, Babela, Pasternaka, Jesenina aj., pak také z angličtiny, a to především básníky beat generation: Ginsberga, Corsa, Ferlinghetti aj. O překládaných autorech psal eseje, které vyšly v knize Potkat básníka (1989). Spolu s J. Škvoreckým je autorem knížky pro děti Táňa a dva pistolníci (1965) a několika detektivek s hlavní postavou inspektora Pivoňky. Ze Zábranových deníkových zápisků - zahrnující dobu 1970-1984, vyšly na počátku 90. let 20. století knihy Celý život I. a Celý život II.
Jan Želivský
Jan Želivský, jeden z vůdců husitské protifeudální revoluce se narodil v Humpolci, někdy po roce 1380. Vzdělání nebyl v želivském klášteře a odtud byl r. 1416 poslán na faru v Jiřících. Některá zachovalá kázání Želivského jsou uváděna jako kázání Jana z Humpolce, jméno významného kláštera bylo ve středověku však více známé než bezvýznamné městečko, proto dochází ke změně jména na Jan Želivský. Počátkem roku 1419 zní Želivského plamenná slova již v chrámu Matky Boží Sněžné, kam se za ním hrnou zástupy nejradikálnějších složek husitství. Spolu s Janem Žižkou byl účastníkem defenestrace, ale vůdčího postavení si získal jako Žižkův spojenec nesmlouvavým bojem proti Zikmundovi, který měl po smrti Václava IV. V Čechách vládnout. Usiloval o jednotný postup všech husitů. Busta Jana Želivského je umístěna na Staroměstské radnici v Praze a před školou v Želivě, jeho pomník je umístěn před Novoměstskou radnicí na Karlově náměstí. Sborem Jana Želivského nazvala svůj chrám i Církev Čs. husitská v Humpolci.
Jindřich Honzl
(14. 5.1894 Humpolec - 20.4.1953 Praha)
Významný český režisér, teoretik, publicista a pedagog patří k levicově orientovaným umělcům, který prošel dlouhým vývojem od poetismu a surrealismu k socialistickému realismu. Přes ochotnické divadlo se dostal k profesionálnímu divadlu. Spolu s J. Frejkou založil v únoru 1926 Osvobozené divadlo, kde experimentovali avantgardně orientovaní umělci ze skupiny Devětsil. Do roku 1938 působil Honzl jako režisér v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha, kteří jej uznávali jako vynikajícího teoretika divadla a filmu. V době II. světové války musel svou oficiální činnost přerušit a věnoval se poloilegální divadelní tvorbě, která měla významný vliv na vývoj divadla v poválečné době. Po II. světové válce přichází Honzl do Národního divadla a od roku 1948 je ředitelem činohry. Zde jednoznačně prosazuje socialistický realismus. Pro nemoc odchází roku 1951 do ústraní a věnuje se psaní studií o divadelní historii. Na jeho počest byly v Humpolci pořádány v letech 1968-1989 přehlídky amatérských divadelních souborů Jihočeského kraje pod názvem Honzlův Humpolec.
František Hamza
(6.3.1868 Kletečná -4.6. 1930 Brno)
Již za studií na střední škole se projevovalo jeho literární i divadelní nadání, v létě roku 1890, již studentovi lékařské fakulty, byla v rámci studentských slavností v Humpolci ochotníky uvedena jednoaktovka Starosta. Po promoci roku 1897 se usadil v Luži u Košumberka, kde roku 1901 založil léčebnu pro skrufulozní děti, kterou vedl ve vlastní režii a po převzetí státem působil jako její ředitel. V červenci 1919 patřil k zakladatelům Masarykovy ligy proti tuberkulóze, od 1. září je jmenován přednostou ministerstva zdravotnictví, ve stejném roce zakládá plicní léčebnu v Dolnom Smokovci na Slovensku a v následujících letech další zdravotní ústavy v Chrudimi, Pardubicích, Praze, Žamberku a Jevíčku. V únoru 1922 se stává řádným profesorem sociálního lékařství na univerzitě v Brně kde působí až do své smrti. Jeho literární činnost je prezentována jednak vědeckými pracemi (Sociální lékař 1921, Zdravotní sociologie 1928), ale hlavně krásnou literaturou. Již v letech 1902-1904 uveřejňoval ve Zvonu Črty ze Zálesí. Vrcholným dílem je románem Šimon kouzelník (1920) a Želivské romance (1926), za zmínku stojí i jeho divadelní hra Duše lidská, s kterou toužil, byť neúspěšně proniknout na prkna Národního divadla.
Josef Dygrýn
(6.3.1918 Praha - 4.6.1942 sestřelen nad kanálem La Manche) 
Pražský rodák byl od dětství vychováván u své tety Krejčové v Hněvkovicích. V Humpolci navštěvoval měšťanskou školu a po vyučení strojním zámečníkem a krátkém působení v Praze se na Humpolecko vrátil.V době sílícího německého-nacistického nebezpečí odešel dobrovolně na vojnu, kde absolvoval letecké učiliště v Prostějově a následně se stal letcem československé armády. Po začátku okupace odchází do Polska, pak do Francie a po její porážce do Anglie, kde se stal příslušníkem 1. britské noční stíhací perutě. Byl účastníkem známé bitvy o Anglii, kde získal britské válečné vyznamenání D.F.M. a československou Medaili za chrabrost. Jeho největší úspěch byl zaznamenán dne 10. května 1941,kdy nad Londýnem sestřelil 3 německé bombardéry. Následně byl povýšen na štábního rotmistra a vyznamenán Československým válečným křížem.
V září 1941 se oženil s Britkou Doris Grevesovou, která však na počátku roku 1942 zemřela. Poslední let vykonal jako doprovod pro bombardéry letící bombardovat železniční křižovatku Evreux ve Francie. Z mise se již nevrátil a jeho tělo bylo nalezeno vyplavené až 8. září ve Worthingu u Brightonu a 14. září pohřbeno ve Westwellu v hrabství Kent po boku manželky.

 

Stanislav Doležal
(20.11.1886 Praha - 1. 2.1945 Humpolec)
S. K. Doležal je považován za posledního skutečného umělce-bohéma klasického typu. Žák Ženíška a Hynaise byl původně figuralista a později krajinář - maloval na různých místech naší vlasti a roku 1923 v Itálii. Za nevyjasněných okolností odchází z Prahy do Pelhřimova, později do Želiva a Humpolce, kde zůstal a tvořil do konce života.
 
Ivan Martin Jirous
(23. 9. 1944 Humpolec – 9. 11. 2011 Praha)
Je známý též pod přezdívkou Magor nebo Magor Jirous, byl český básník, publicista a výtvarný kritik a vůdčí duch českého undergroundu. Je znám především spoluprací s nezávislou rockovou skupinou The Plastic People of the Universe. V době normalizace byl za své politické názory několikrát vězněn. Stal se držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Stopparda za dílo Magorovy labutí písně. Narodil se v rodině berního úředníka a učitelky v Humpolci, kde také složil maturitní zkoušku na SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola dr. A. Hrdličky a Základní devítiletá škola v Humpolci. Původně chtěl studovat FAMU, ale jeho bratranec a redaktor časopisu Výtvarná práce Jiří Padrta ho nasměroval k dějinám umění. Jeho o dva roky starší sestra Zora (provdaná za fotografa Jana Ságla) se rovněž věnovala výtvarnému umění. Z Jirousových básnických sbírek můžeme jmenovat např. Magorův ranní zpěv, Magorovy labutí písně, Magor dětem, Ubíječ labutí, atd.
 
V roce 2009 mu byla udělena pamětní medaile Dr. Aleše Hrdličky v rovině občanské, která symbolizuje udělení čestného občanství města. Pamětní deska, která připomíná tohoto bohéma, byla umístěna v malém parčíku poblíž restaurace U Jiřího tři roky po jeho smrti, v září roku 2014. 
 
Za připomenutí stojí jistě i jiní umělci, pocházející z Humpolce a okolí, např. Jaroslav Hašek, jeden z nejznámějších autorů humoristické literatury. V nedaleké Lipnici napsal svůj celosvětově proslulý román Osudy dobrého vojáka Švejka a dožil zde svůj bujarý život. K významným krajanům patří i přední krajinář českého romantismu Adolf Kosárek, grafik Pavel Sukdolák, restaurátor Jaroslav Alt, portrétista Arnošt Mandler a sochař Čeněk Vosmík.