TOPlist

Exponát měsíce

kamna - březen 2021

kamna

Za dávných časů topili lidé tak, že dříví skládali do hraniček na zem svého obydlí, později otop umisťovali na vyvýšený kámen či podezdívku. Do doby, než byl vymyšlen komín, odcházel kouř střechou či otvorem ve stropě. Nevýhodou otevřeného ohně (kromě kouře) však bylo nerovnoměrné rozložení tepla ve světnici. Lidé proto začali volně hořící hranici obklopovat, a tak vznikla kamna.

Kamna bývala nejprve z kamene, poté z cihel, kachlů a jiných nehořlavých materiálů. Zpočátku se v kamnech topilo ze síně, což bylo náročné především pro hospodyně, které bývaly promrzlé a od kouře začouzené. Díky modernizaci se s postupem času v kamnech topilo již ze seknice. Do doby vynálezu sirek znali lidé jen troud (suchý materiál užívaný k rozdělávání ohně, na který se křesalo – napolo spálené hadry, suchá sláma apod.), hubku (část suché houby troudnatce, na kterou se křesalo), ocilku (předmět sloužící ke křesání vyrobený z uhlíkaté oceli), pazourek a křesání. Namáhavější tedy bylo i samotné rozdělávání ohně.

Kamna bývají v současné době dominantou interiéru, proto mají často zajímavý design. Výhodou je, že dnes je lze projektovat tak, aby vytápěla několik místností zároveň.

 

 

„Kamna roštu neměla. Topilo se v nich štěpinami, na loket až půldruhého lokte dlouhými (60-90 cm). Spálilo se mnoho, ale o dříví nebylo u nás nouze. Kamna stála v seknici, ale topilo se v nich ze síně, nebo z kuchyně pod komínem. Komín zobecněl na vesnicích teprve něco před sto lety. Do kamen byl otvor jako do pece, tak zvaná ústa. Ústy vkládalo se do kamen palivo, zatápělo se a také ústy přistavovaly se k ohni hrnce, ovšem ne rukama, nýbrž vidlicemi. Kouř z kamen jako z peci odcházel děrami nad ústy, čili sopouchem, všeobecně capouchem zvaným.“

Zálesí III, r. 1921-22, str. 50-51

 

„Kamna nepřiléhala těsně ke zdi (stěně) seknice. Mezi zdí a kamny byl asi na loket široký prostor. Tímto prostorem šel nad ohniště hliněný kouřový kanálek. Prostor mezi kamny a zdí nebo stěnou byl nad kanálkem překryt plochým kamenem. Říkalo se zde na sklípku. Sklípek byl v zimě, když se v kamnech topilo, stále příjemně teplý. Na tomto sklípku seděl a ohříval se starý děda nebo bába. To bylo v zimě jejich teplé místečko.“

Zálesí VIII, r. 1926-27, str. 3

 

 

 

článek vyšel v březnovém čísle Zálesí 2021 (58. ročník)