TOPlist

Exponát měsíce

postřihačské nůžky - září 2021

postřihačské nůžky

V Humpolci se ještě v minulém století udržovala tradice textilního průmyslu. V dobách před vznikem n. p. Sukno i před rozvojem textilních továren Dítěte, Joklů, Lešovských či Trnků se řemeslníci, pracující ve svých dílnách, spolčovali do cechů. Nejpočetnějším sdružením řemeslníků v Humpolci byl cech soukenický.

Na výrobu sukna navazovaly další činnosti. Jednou z nich bylo postřihačství. Toto řemeslo se v Humpolci nerozšířilo ani zdaleka tak jako soukenictví. Během staletí se v Humpolci uváděli dva až čtyři postřihačští mistři současně (zatímco soukenických bylo až 110), kteří neměli vlastní cech, ale spojili se s krejčími. V menších střediscích výroby sukna, kde neexistovali mistři postřihači, zastávali jejich práci sami soukeníci. Prací postřihačů bylo střihání vlasu sukna na jednotnou délku. K tomu používali postřihačské nůžky. Ty jsou jedním z nejikoničtějších nástrojů textilní výroby, jejich vyobrazení se nachází např. na štítu humpoleckého cechu soukeníků. Nůžky jsou vyrobeny z kovu a tvoří je dvě ostří, jež spojuje pružný oblouk. Vyráběli je tedy kováři, kteří je podle některých informací zároveň i „ničili” – když totiž postřihač přestal vykonávat své řemeslo, nechal nůžky jednoduše překovat na něco jiného (proto jsou postřihačské nůžky poměrně raritním muzejním kouskem). Na jejich výrobu neexistovaly žádné formy či šablony, každý kus je tedy ručně vykovaný originál.

Celková délka nůžek vystavených v národopisné expozici muzea je cca 1,5 m, z toho ostří je dlouhé zhruba 60 cm a široké 20 cm. Váha se odhaduje asi na 20 kg. Z tohoto popisu je zřejmé, že se tento nástroj nepoužíval k „normálnímu“ střihání. Z dobových vyobrazení si můžeme udělat představu, jak se s těmito nůžkami pracovalo. Řemeslník si sukno, které postřihoval, připevnil na vodorovnou plochu, jakousi lavici dosahující výšky jeho pasu. Nůžky potom položil ostřím na sukno rovnoběžně s podložkou, stoupl si k nim z jedné strany a zapřel je o pas. Rukama uchopil druhou stranu nástroje a přitahoval ji k sobě. Takto nůžkami pohyboval po celé šířce sukna a tím zastřihával vlas textilu na požadovanou délku. Uvádí se, že postřihačské nůžky mohli obsluhovat i dva lidé najednou.

Jako postřihačské nůžky se někdy označují i nůžky sloužící k jiné práci, a to ke střihání ovčí vlny. Ty mají podobnou konstrukci (kromě toho, že jejich ostří bývá zakončeno špičkou), jsou však znatelně menší a lehčí (dají se ovládat jednou rukou). Tyto nástroje jsou rovněž vystaveny v národopisné expozici muzea.


 

Ve sbírce Muzea dr. A. Hrdličky se nacházejí dva kusy velkých postřihačských nůžek. Jedny jsou vystaveny v národopisné expozici (jejich popis je uveden v článku), druhé byly zapůjčeny do expozice nově vzniklého muzea „Ostrov lidových krojů“ v Ostrově u Zruče nad Sázavou.

článek vyšel v zářijovém čísle Zálesí 2021 (58. ročník)