Muzeum Humpolec

Exponát měsíce / Z muzejních sbírek

louče a loučník - červen 2020

louče a loučník

Lidem se v minulosti nežilo tak snadno jako dnes. K tomu, aby měli ve svých domovech po západu slunce světlo, museli vynaložit daleko více úsilí než moderní člověk, který využívá výhod souvisejících se zavedením elektrifikace. Nejdříve k osvětlení sloužilo otevřené topeniště umístěné uprostřed obydlí. Poté, co byl oheň „uzavřen“ do kamen, začali lidé svítit pomocí různých osvětlovacích zařízení. Jedním z nich byly loučníky.

Jednalo se o stojany/držáky do kterých se uchycovaly louče. Louče byly vyschlé dřevěné třísky, které si lidé vyráběli především v zimě. Staré louče však špatně hořely a prskaly, proto se velké zásoby nedělaly.

Loučníky byly zhotoveny ze dřeva, později z kovu. Umisťovala se pod ně nádoba s vodou, aby padající oharky nezpůsobily požár. Loučníky byly buď umístěny nastálo v místnosti, či sloužily např. k nasazování loučí do objímek, které se nacházely na stěnách místností.

Louče bývaly skoro výhradně jen borové a kde rostly buky i bukové, které se však více na trhu kupovaly nežli doma dělaly. Borovice na louče musela býti svým časem kácená a odležená. Pak se rozřezala na polínka a polínka se pařila, aby šlo líto pěkně ‚od sebe’. Draly se velkým tupým nožem. Udělané louče suší se na vrcholku kamen, nebo nad kamny na vidýlkách.

Pro kratší posvícení u plotny držela se louč čili tříska v ruce. Pro delší svícení při předení, jídle, navlékala se na železný svícen, který měl dvě křídla, pro vložení louče rozštěpená, na jednu stranu do rozštěpu dala se celá louč, na druhé straně dohoříval nedopalek. Pod svícnem bývala nádoba s vodou, do které uhel padal. Kde byla ve světnici jen ‚zem’ a ne podlaha, jako bylo dříve u nás skoro napořád, bylo té opatrnosti třeba jenom při předení. Při větší práci musil někdo seděti u svícnu a louč stále opravovati. Loučí svítilo se i ve chlévích, ba i ve mlýnech, dole ve mlýnici i nahoře na zanášce.

Zálesí III, rok 1921-22, str. 50-52