Infocentrum Humpolec

Naučná stezka ,,Po stopách historie" je okružní - lze ji zahájit na kterémkoliv místě. Pokud ji obejdete celou, budete mít v nohách asi 2,5 km. Co vám “zůstane v hlavě”, závisí jen na vás.

Na panelech jsou stručné popisy historie nejvýznamnějších humpoleckých budov. Na každém z nich je umístěn QR kód „pro zvídavé“ s dalšími podrobnostmi k jednotlivým zastavením.

Historie města

V této části města žila silná evangelická komunita (zejména soukeníci), první evangelický kostel byl však vybudován na Zichpili (zastavení č. 8). Tento komplex evangelické školy, fary a kostela vznikl až ve druhé polovině 19. století na místě původní zástavby obytných domů. Plány všech tří budov zhotovil humpolecký stavitel Jan Martin. Škola byla postavena v roce 1852, fara o 2 roky později a kostel v letech 1861-1862. Kostel měl původně jinou, štíhlou věž, která vycházela ze střechy až kousek za čelní stěnou. Současná věž byla vybudována v roce 1891 a je předsunuta před chrámovou loď.

Na fasádě budovy bývalé školy je od roku 1926 umístěna pamětní deska učitele Jana Sluníčka, který působil na této i původní evangelické škole (zastavení č. 8). Od roku 1951 se na budově fary nachází pamětní deska faráře Rudolfa Mahovského, jenž byl popraven v roce 1942 během tzv. heydrichiády.

Na místě starší zástavby byla v roce 1872 postavena nová radnice v novogotickém slohu dle návrhu humpoleckého stavitele Jana Martina a jeho syna Josefa. Budova nesloužila jenom městským radním, ale v průběhu let ji využívali také úředníci okresního zastupitelstva, berního úřadu či hospodářské záložny. Sídlilo zde i muzeum nebo nemocenská záložna.

Po 2. světové válce se radnice z kapacitních důvodů přesunula do objektu č. 300 na dnešním Horním náměstí (zastavení č. 7). Do této budovy se v roce 1948 definitivně přestěhovala knihovna, která jako instituce vznikla v roce 1921. Tehdy byla pojmenována po J. A. Komenském a nejprve sídlila v budově tehdejší tkalcovské školy (dnešní škola v Husově ulici). Poté se ještě několikrát stěhovala – mj. do Okresního domu (dnešní radnice - zastavení č. 7), do budovy Muzea dr. Aleše Hrdličky (zastavení č. 5) a do objektu dnešní Střední školy informatiky a cestovního ruchu na Horním náměstí.

Až do počátku druhé poloviny 19. století v budově současné České spořitelny sídlila radnice. Proto právě z těchto oken promluvil roku 1848 Karel Havlíček Borovský, tehdy čerstvě zvolený poslanec říšského sněmu za oblast Humpolecka. Tuto událost připomíná pamětní deska s reliéfem od akademického sochaře a medailéra Josefa Šejnosty. 

Od poloviny 19. století, po správní reformě, zde sídlil okresní soud. V době první republiky byla pro okresní soud postavena nová budova, dnešní Základní umělecká škola Gustava Mahlera, a ze starého soudu se podle projektu jičínského architekta Čeňka Musila stala městská spořitelna. Její základní kámen byl položen roku 1928 a naleznete jej u vstupu do objektu. Dnes v budově sídlí nejen spořitelna, ale také moderní dětské oddělení knihovny a přednáškový sál. 

Muzeum nese jméno humpoleckého rodáka, antropologa dr. Aleše Hrdličky. Již od středověku na tomto místě bývala budova školy. Původně se jednalo o dřevěnou stavbu, od konce 18. století zděnou, s bytem učitele v přízemí a dvěma třídami v poschodí. I ta se ale postupem času stala nevyhovující. V roce 1851 byly položeny kamenné základy nové budovy. Škola zde sídlila až do roku 1933, kdy byla budova poskytnuta „Musejní společnosti pro okres humpolecký“, která byla založena již v roce 1895. Muzeum od svého založení uchovávalo a vystavovalo exponáty národopisného charakteru. V roce 1969, kdy došlo k výrazným úpravám vnitřních prostor budovy, zde byla instalována také stálá expozice antropologická. Tato dvě hlavní témata jsou v muzeu zastoupena dodnes. V přízemí budovy se nacházejí menší expozice a sál, kde se konají krátkodobé výstavy. Další prostory využívá muzeum také v budově č. 253 na Dolním náměstí (vedle budovy spořitelny).

Počátky města, stejně jako kostela, jsou neznámé. Jisté je, že roku 1233 řád německých rytířů postoupil právo navrhovat osoby za kněze k humpoleckému kostelu želivským premonstrátům. Jak v této době kostel vypadal, nevíme. Podoba je známá až z nejstaršího dochovaného vyobrazení města z konce 18. století. V polovině 90. let 19. století dovolil průmyslový rozvoj města financovat přestavbu tehdy barokního kostela a i díky významným dárcům se započalo s opravou interiérů, výměnou oltáře a následovala úprava do novogotického stylu podle návrhu Josefa Martina. Během přestavby v roce 1895 došlo k vyvýšení krovu lodě i věže, která se dnes pne do výšky 55,3 m. Při úpravách kostela ve druhé polovině 30. let 20. století nechal stavitel F. X. Lhoták odstranit omítky vnějšího zdiva chrámové lodi. Kostel svatého Mikuláše je dominantou centra. Vidět Humpolec z ptačí perspektivy může každý, kdo vyjde 115 schodů kostelní věže.

Současná radnice sídlí v prostorách dřívějšího Okresního domu. Název odkazoval na skutečnost, že v této budově sídlilo tzv. okresní zastupitelstvo (samosprávný úřad s působností pro tehdejší okres Humpolec). Budova byla postavena v letech 1911-1914 a v té době došlo k soustředění úředních budov v centru města (na tehdejším Riegrově náměstí). Stavbu realizovala pražská firma Bratři V. a F. Kavalírové (ta samá společnost zahájila před 1. světovou válkou i první opravné práce na hradě Orlíku).

Budova nesloužila jen úředním potřebám, sídlilo zde např. muzeum či obchody, nacházely se zde i byty. Radnice se sem přestěhovala až po 2. světové válce. Od počátku existence budovy byl její nejreprezentativnější částí zasedací sál. V průčelí budovy se nacházel nápis „Okresní dům“ a štít zdobila plastika zemského znaku Království českého. Ta byla v 80. letech 20. století nahrazena městským znakem od akademického sochaře Milana Knoblocha. Za autora soch byl původně uváděn významný sochař Antonín Popp. Nověji se pak hovoří o Ferenci Futuristovi, jehož autorství není zatím dostatečně prokázáno a je v současnosti podrobováno studiu. 

Toleranční kostel v Humpolci patří k nejstarším dochovaným objektům svého druhu v České republice. Postaven byl roku 1785, tedy jen několik málo let po vydání tolerančního patentu, který „toleroval, ale nezrovnoprávňoval“ některá nekatolická vyznání. Proto podoba stavby nesměla připomínat kostel. V Humpolci se k evangelictví, tedy k jeho luteránské formě, přihlásilo několik desítek rodin. Protože v 80. a 90. letech 18. století docházelo k intenzivní stavební činnosti na Zichpili, byl vymezen pozemek i pro toleranční modlitebnu se sousední školou a obydlím pro duchovního. V 60. letech 19. století se duchovní centrum humpolecké evangelické církve přesunulo k nově postavenému kostelu v dnešní Husově ulici (zastavení č. 2) a význam tohoto kostelíku postupně upadal. Od roku 2012 je kostel součástí komentovaných prohlídek skanzenu Zichpil. Připomeňme, že právě v budově dnes již zaniklé  fary se 5. dubna 1860 narodil sochař Čeněk Vosmík.

Původní hřbitov ve městě se nacházel již od středověku až do 80. let 18. století kolem kostela svatého Mikuláše. Na základě reforem císaře Josefa II. byl ale zrušen, přičemž ten nový vznikl právě zde. Ve výjimečných případech, jakou byla například epidemie v roce 1714, byli zemřelí pochováváni i na jiných místech (například u rybníka Cihelny). 

Až do 70. let 19. století byly pohřební průvody osob katolického vyznání vypravovány z kostela svatého Mikuláše. Hřbitovní kostel byl posléze postaven z finančních sbírek humpoleckých obyvatel a dalších přispěvatelů. Výrazným organizátorem příprav byl například Jeroným Nepomuk Solař, autor nejstarších tiskem vydaných dějin města Humpolce. Na pravé straně od vstupu do kostela je umístěna hrobka rodiny Martinů. Byli to právě Martinové, kteří po několik desetiletí patřili k autorům řady stavebních plánů budov ve městě a jeho okolí.

První reálná zmínka o Židech v Humpolci pochází z roku 1681. Počet členů postupně narůstal a usazovali se v rámci města. Na základě tzv. translokačního zákona se museli Židé přestěhovat mimo centra měst a bylo založeno Židovské město, do jehož středu byla vrchností povolena výstavba synagogy.

Její stavba probíhala v letech 1760-1762 v barokním slohu, a to na pozemku, který židovské obci prodal tehdejší majitel města. Finance zajistily dary místních i cizích Židů. V 60. letech 19. století došlo k úpravě synagogy v novogotickém stylu. Byla nově vybavena, vyzdobena a doplněna o větší počet sedadel i přístavbu bytu rabína a školy. V roce 1886 vypukl na židovském městě požár, který poničil synagogu a dalších 16 domů. Z uspořádané peněžní sbírky byly tyto objekty obnoveny a k synagoze byla přistavěna apsida. Původnímu účelu sloužila modlitebna až do 40. let 20. století. Po 2. světové válce začala stavba chátrat a využívala se jako sklad či dílny. V roce 1952 ji odkoupila a opravila Církev československá husitská a od počátku 60. let ji začala využívat jako svůj chrám. Ve 21. století došlo k další rekonstrukci, během níž byly objeveny a restaurovány původní barokní malby. U venkovských synagog se jedná o zcela jedinečný objev, který nemá v celé ČR téměř žádného srovnání.

Tyršovo náměstí a okolí se rozvíjelo až v období 1. republiky. Starší úřední budovy v centru města již kapacitně nevyhovovaly rozšiřující se administrativě, proto byly „na zelené louce“ postaveny budovy nové – např. okresní soud (dnešní Základní umělecká škola) nebo okresní úřad (dnešní Česká zemědělská akademie).

Součástí prostorových úprav této části města byla i stavba vily Otakara Meda, obchodníka se suknem, který si jako architekta zvolil Josefa Gočára. Funkcionalistická stavba kombinující železobetonovou a zděnou konstrukci vznikla v letech 1933-1934. Po roce 1948 byla vila zabavena a její část později využívána jako dětské zdravotní středisko. V roce 1992 se objekt vrátil rodině Medově. Vila je od roku 1958 zapsána v seznamu kulturních památek.

V parčíku před vilou došlo v roce 1937 poprvé k odhalení bronzové sochy T. G. Masaryka od akademického sochaře Vincence Makovského. Následně byla třikrát odstraněna a třikrát znovu postavena (naposledy roku 1990). V roce 2020, 170 let od narození T. G. Masaryka, byl pomník převezen do restaurátorské dílny v Brně a po více než dvouměsíčních pracích umístěn zpět na podstavec ze slavníčské žuly.

Na tomto místě, v bývalé Dítětově třídě, v části města zvané „Na Americe“, stál dům rodiny Wágnerovy (č.p. 393: Alešova maminka Karolína byla rozená Wágnerová.) Zde se 29.3.1869 narodil Aleš Hrdlička jako první ze sedmi dětí. Svůj rodný dům navštívil naposledy v roce 1896, když byl v Evropě na studijním pobytu. Dům zde stál až do roku 1902, kdy byl zbořen.