Knihovna Humpolec

Knihovna jako ostrov

20. září

Josef Růžičková
20. září

Stručně: Pohoda a pak šrumec u Elišky. Uklidnění v knihovně.
Podrobně:
Je to akorát týden po tom našem společném průseru, no, a hrozil další. Eliška mě pozvala. Už předem jsme věděly, že od půl třetí až do šesti nebude nikdo doma. Eliščina mamka měla odpolední, taťka jel pomáhat kámošovi s čímsi a Monča byla na nějaké důležité zkoušce před vystoupením s pěveckým sborem.

     Plán jsme měly takový:
     1/ poslech oblíbené hlasité hudby spojený s tancem / než se vrátí z práce manželé ze sousedního     bytu/
     2/vykouření jedné cigarety, vyvětrání bytu
     3/příjemné posezení se zmrzlinou
     4/ karty a jiné hry, SMS mamce

První dva body proběhly bez problémů až na to, že po vyvětrání po kouření byla v obýváku zima jak v Rusku.
Zadrhlo se to až v bodě číslo 3.
Eliška nachystala na stolek u sedací soupravy dvě mističky na zmrzlinu. Pak s nimi odešla do kuchyně, tam vytáhla z mrazáku dvě krabičky zmrzliny. Pistáciovou a vanilkovou. Od každé dala pořádnou porci do každé misky a nahoru stříkla kopec šlehačky ve spreji. Chvilku jsme seděly u stolku a jedly zmrzlinu, když Elišku napadlo, že by mi mohla zahrát na pianu nějaký hit. Když jsou rodiče doma, většinou ji napomínají, jako že mlátí do kláves a rozlaďuje tak piano. A její hudebně nadaná sestra má pak problém. A tak si může Ela hity zahrát jenom sem tam, a to ještě bez toho mlácení do kláves. Jde to vůbec, aby z toho člověk něco měl? Eliška je divočák, ta se nechá strhnout rytmem, to znám. A zas bude průser, myslela jsem si, ale neřekla jsem jí to. Sedla si na otáčivou židlíčku, třikrát se zatočila - asi aby měla inspiraci - a ponořila ruce do kláves. A nezůstalo u jednoho hitu. A bez mlácení do kláves to taky nebylo. Koukla na hodiny a řekla, že toho radši nechá, protože může přijít Monča. Ráno měla rýmu a bylo jí nějak šoufl, a tak kdoví, jestli se z té zkoušky sboru neomluví a nepřijde domů předčasně.
A tak Eliška vykročila k misce s nedojedenou, už napůl rozpuštěnou zmrzlinou. Sedla si s ní na otáčivou židličku a opatrně ji položila na klávesy. Levou rukou si ji přidržovala a v pravé držela lžičku.
A najednou: crrrrr! Od vstupních dveří. A znovu: crrrrr.
Povyskočila.
Plesk! Změklý kopeček vanilkové zmrzliny přistál na klávesnici.
Vzpamatovala se docela rychle a shrnovala to, co vykydla na klávesy, do misky, kterou si tam podsunula, s větším i menším úspěchem. Odložila misku na kruhové sedátko židličky.
Teď jsem se vzpamatovala já. Přiskočila jsem k ní s balením papírových kapesníčků, stiskala klávesy a pomáhala čistit, co proniklo mezi ně. Něco taky Eliška slízla přímo jazykem, aby to bylo rychlejší a nerozmazávalo se to. Vysávala pusou z mezer.
A do třetice: crrrrrrrrrrr!
„Kdo to je?“ zeptala jsem se tiše.
„Nevím,“ šeptla.
Škubla nervózně rukou a část zmrzliny vmáčkla do mezery mezi klávesami.
„Monika?“
„Ne. Ta má klíče. Ta by nezvonila. Možná sestřenka. Hrává s Mončou čtyřručně nějaký skladby. Někdy i se mnou. Ty lehčí.“
S hlasitým srknutím vtáhla do pusy poslední zbytek z klávesy, bleskurychle přejela místo ubrouskem a běžela do předsíně. Já za ní.
Přitiskla ucho ke dveřím. I já jsem slabě slyšela, že se tam smějí nějací kluci. Otevřela.
„Eliška, že?“ zeptal se krásnej černovlasej kluk . „Buď tak hodná a dej Monči tuhle knížku. Do týdne ji musí přečíst. Mám ji z knihovny. “
Ten druhej už tak krásnej nebyl, ale hezky se na nás usmál, když nám řekl čauky.
„ Moničini spolužáci?“ zeptala jsem se pak.
Přikývla.
Vypila zbytek tekuté zmrzliny, donesla lavór s hodně teplou vodou, jar a houbičky. Čistily jsme a čistily. Pak obcházela piano, větřila jak pejsek a divila se: „Proč cítím pomerančovou vůni, když zmrzlina, co tam spadla, byla vanilková?“
„Ten jar byl s pomerančovou vůní,“ řekla jsem, protože jsem si toho předtím všimla.
Otevřela obě okna, aby byl průvan. Zvenku se valil dovnitř studený vzduch. Venku bylo jedenáct stupňů.
„Zima jak sviňa, “ řekla, „ale ten pomerančovej smrad musí ven.“
Když jsem pak odcházela, řekla: „Jenom ať to Monča nepozná. Pošlu esemesku, jak to dopadlo.“
Cestou, když jsem si u stánku koupila párek v rohlíku, jsem cítila a viděla, jak se mi třesou ruce. To z toho šrumce u Elišky.
Protože jsem měla ještě nějaký čas na vyzvednutí Filípka ze školky, poslala jsem mamce SMS, že jdu do knihovny, a opravdu jsem tam šla, protože jsem věděla, že jsem se tam v čítárně po minulém průseru docela uklidnila. Je to pro mě ostrov klidu a pohody. A jako minule jsem si tam listovala v časopisech. A tam mi taky přišla na mobil od Elišky zpráva, že Monika má strašnou rýmu a že se o klavír vůbec nezajímá. A to je fajn. Ne, že bych jí tu rýmu přála, ale než ji přejde, tak pomerančová vůně z klavíru vyprchá a klávesy řádně proschnou.
A ještě něco na závěr:
V čítárně seděli nad časopisem ti dva Moničini spolužáci, co nás tak vyděsili zazvoněním. Jenom škoda, že byli tak zabráni do toho časopisu, že si mě, i když jsem seděla skoro naproti, vůbec