TOPlist

Knihovna jako ostrov

Noc v knihovně

Martin Viktora
Noc v knihovně

Honzík, žák 4. ročníku základní školy, sedí a čte si v knihovně, kde byl omylem zamknut.
Bylo těsně před zavírací dobou a Honzík si stále prohlížel knížky. Zdejší knihovnice mu řekla, že musí do skladu, ale ať klidně odejde a ona pak zamkne. Jenomže Honzík byl knihomol a moc se mu odsud nechtělo. Když se paní vrátila, na Honzíka ve vedlejší místnosti si už nevzpomněla. A tak zhasla, zamkla a šla domů.
Honzík tu bude muset nějak přespat. Zavolat rodičům, jestli by nemohl zůstat v knihovně přes noc. Jenom jim zapomněl říct, že ho tam knihovnice zamkla, ale to bylo spíše schválně. Rodiče si mysleli, že se jedná o akci knihovny, tak mu to povolili.
Pomalu se stmívalo, Honzík se uvelebil na gauči a zasnil se. „Stejně budou kluci ve škole koukat, až jim tohle povím,“ pomyslil si Honzík. „Pořád se chlubí, že spali ve stanu. Spát ve stanu může každý, ale v knihovně nestrávil noc nikdo z nich.“ Při této představě usnul.
Po chvíli ho však probudilo jakési šustění. „Že by to byli lupiči? “napadlo Honzíka. To by byla další senzace, kterou by mohl udiveným klukům vyprávět. Ukrytý za policí s knihami sledoval, co se děje.
Šustot ovšem neměli na svědomí lupiči, nýbrž kocour Mikeš.
„Kde se tu vzal Mikeš?“ divil se Honzík.
Pak se objevil Pepík Ševců. A po něm další a další postavy z knih pro děti i pro dospělé, které brzy zaplnily místnost k prasknutí. Všichni se postupně sesedli ke stolu a čekali, až někdo přijde. Ten, kterého všichni vyhlíželi, byl Jára Cimrman, génius, který se neproslavil. Zaujal místo v čele stolu. Brali ho zde pravděpodobně za jakéhosi velitele. Všichni ho pozorovali s obdivem. Tedy kromě Bohumila Hrabala, který si sedl do kouta a všechno jenom z dálky sledoval. Byl však prvním, kdo promluvil. „Nedošel by někdo pro pivo?“ navrhl.
Když nikdo nereagoval, odebral se se džbánem do hostince naproti knihovně sám. Danny Smiřický z knížek od Josefa Škvoreckého namítl: „Já myslel, že sem chodí jen postavy z knih a ne spisovatelé. Mně to nevadí, spíše naopak. Já bych si s tím svým rád popovídal.“
Cimrman věc objasnil: „Zjevují se tu jenom postavy z knih. Pan Hrabal byl hlavním hrdinou ve své trilogii Svatby v domě – Vita nuova -Proluky.“
„A o čem byste se chtěl s tím vaším autorem bavit?“ zajímal se Karel Havlíček Borovský.
„Chtěl bych mu vynadat, že všechny kapitoly Prima sezóny pro mě končí špatně“, zněla Dannyho odpověď.
Havlíček si postěžoval: „Mě zase autor poslal v Tyrolských elegiích do Brixenu.“
„Horší jsou kolikrát čtenáři“, ozval se děda Kozelka z knížky O letadélku Káněti. „Mě jeden kluk četl v posteli, usnul a upustil knížku na zem. Mě pak strašně bolela hlava.“
„To nic není,“ snažila se ho trumfnout Alenka z říše divů. „Nade mnou nějaká holka svačila. Tak na mě drobila, to bylo teda něco.“                     
Mezitím, co si vyprávěli, vrátil se Hrabal se džbánem piva a zamířil na svou židli v koutě.
„No, drobení je nepříjemné, povídaly děti z Bullerbynu, „ale není to tak strašné jako když vás polijou čajem nebo něčím takovým. Nás jednou nějakej kluk polil limonádou a my jsme se pak musely celej zbytek dne sušit na slunci.
Toto byl zřejmě vrchol a všechny to pohoršilo, kromě Hrabala: „Já nevím, co tady pořád řešíte.                        
Já vždycky říkal: „Buďte rádi, že po tom, co si čtenář přečetl knížku, neběžel hned za spisovatelem, aby mu rozbil držku.“
Někdo zaklepal na dveře. Do místnosti vběhl Losna s ježkem v kleci v ruce. Vyhrkl zděšeně: „Za chvíli je volba Velkého Vonta a já zapomněl, jak se vyndává ježek z klece. Nemohl byste mi někdo poradit?“

Akce se překvapivě chopil Bohumil Hrabal: „Možná, že bych o někom věděl.“ A zadíval se na dveře, do kterých právě vstoupil pan Leli z Hrabalovy knihy Slavnosti sněženek.
Vesele řekl: „Máte štěstí, že jdu zrovna kolem.“
„To je pan Leli,“ informoval Hrabal. „Leli to je těžkej pard.“
„Tak čemu nerozumíte, v čem vám to hapruje?“ zeptal se Leli. Hrabal mu to vysvětlil.
„To máte štěstí, na tohle já jsem odborník,“ radoval se Leli a pustil se do vyndávání ježka. Losna ho ještě povzbudil: “Když mi pomůžete, vezmu vás k Vontům. Dostanete žlutý špendlík.“ A položil znak Vontů na stůl.
Leli ještě dodal: „Žádné strachy, na to já jsem odborník.“ Výsledek ale nebyl takový, jak si představoval. Po deseti minutách marné námahy se totiž ježek v kleci zasekl a nešlo s ním už vůbec pohnout.
Pan Leli se podíval na hodinky: „Promiňte, ale už je hodně hodin. Doma mě čeká moje nová družka, je to hotový anděl. Musím jít. Na shledanou!“ A odešel.
„Jo, jo, co jsem říkal? Leli to je těžkej pard,“ komentoval Hrabal.
Losna se rozpačitě podíval na ježka a zamumlal: “To vám teda děkuji. S tímhle by nepohnul ani sám Jan Tleskač.“
„Mohu se podívat?“ požádal Jára Cimrman. Losna mu ježka podal.
„S tím opravdu nejde pohnout,“ vyhodnotil situaci Cimrman. Chvíli se ještě pokoušel vyndat ježka z klece Havlíček, ale bezvýsledně.
Hrabal se zvedl a povídal: “Už mi došlo pivo. Musím si naproti dojít pro další. Mají tady dobrý pivo, opravdu výborný.“
Losna se zeptal: „A co já s tím ježkem?“
Hrabal se pousmál: „Je to vůbec nutné? Pojďte raději se mnou na pivo.“
„Ne, já teď musím nějak řešit toho ježka,“ odmítl Losna Hrabalův návrh.
„To vás teda nechápu,“ kroutil Hrabal hlavou a odešel do hostince.
Losna se také dal na odchod a pořád opakoval: „Tak já nevím, co teď budu dělat, co teď s tím budu dělat.“ Úplně zapomněl, že na stole nechal položený žlutý špendlík, který nabízel panu Lelimu.
Začínalo svítat. Všichni se pomalu rozcházeli. Honzík usnul.
Ráno ho probudila polekaná knihovnice: „Honzíku, já jsem tě tady zavřela!“
Honzík se probral a řekl: „Ne, to je dobré.“
„Vždyť rodiče o tebe  určitě měli strach,“ trvala si na svém knihovnice.
„Ale oni o mně věděli,“ uklidňoval ji Honzík a přemýšlel, jestli to zjevování byl jen sen nebo jestli se tu v noci opravdu objevují knižní postavy.
Věc se vyjasnila, když se ho zmatená knihovnice zeptala: „To je tvůj špendlík, Honzíku?“
Honzík se otočil. Knihovnice v ruce držela špendlík se žlutou hlavičkou, znak Vontů.                            
„Ne, to není  moje,“ odpověděl udivený Honzík.
„Tak to tu nechal někdo jiný, třeba se pro to vrátí.“
Honzík zadumaně odešel do školy. Ten den psali sloh na téma „Čím bys chtěl být“. Honzík uvedl, že by chtěl být knihovníkem, protože by mohl do knihovny kdykoliv, třeba i v noci, kdy se tam děje, i když se to nezdá, spousta zajímavých věcí.