TOPlist

Knihovna jako ostrov

V klášterní škole mezi růžemi, knihami a sny

Anička Koubková
V klášterní škole mezi růžemi, knihami a sny

    „Gabriell! Kde jsi? Je čas oběda!“ Ve vzduchu se vznášela vůně levandule, růží a nějakého chutného jídla. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že mi hodnou chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že někdo volá mě a že jsem asi přeslechla zvonek volající k obědu. Oběd. Při zmínce o obědě mi nemilosrdně zakručelo v břiše, ale pro jednou jsem se rozhodla ho oželet a zůstat ještě chvíli skrytá ve svém úkrytu za růžovými keři. Naskytla se mi totiž vzácná chvíle, kdy jsem konečně mohla jenom tak být a přemýšlet. „Tak ji nech. Ona stejně za chvíli přijde.“ Ozval se druhý hlas a znovu mě vyrušil z myšlenek. Budu si nejspíše muset najít nějaké klidnější místo na přemýšlení.

    Možná se ptáte, nad čím jsem celou tu dobu přemýšlela? A možná se také ptáte, kdo vlastně jsem? Po pravdě, já to také úplně nevím, co vím je jen, že se jmenuji Gabrielle, je mi 17 let a nacházím se v klášterní škole, kam mě spolu s mojí sestrou poslal můj otec, když zemřela naše maminka. Smutné, že­­? Ale nic netrvá věčně, ani můj čas v klášterní škole, pokud bych tu tedy nechtěla zůstat napořád. Za 2 měsíce mi bude 18 let a měla bych si začít žít svůj vlastní život. Jenže… kam bych mohla jít? Mám sice své sny, ale…  „Nic nedokážeš Gabrielle“, uslyšela jsem dobře známý hlas vnitřních pochybností. Potřásla jsem hlavou, abych ty myšlenky zahnala a rozhodla se  trochu projít po zahradě. Vylezla jsem ze svého úkrytu a vydala se kolem klášterní zdi až do ovocného sadu.

   Najednou jsem pohledem zavadila o malá dřevěná dvířka ve zdi kláštera. Musím se přiznat, že ač jsem je nikdy neotevřela, vždy jsem si myslela, že vedou do nepoužívaného sklepa. Takže jsem ani neměla důvod tam chodit. Zvědavost mi radila je otevřít a vejít dovnitř, ale rozum, poslušnost a možná i strach byly úplně proti. Vždyť sestry nám nedaly žádný zákaz  o tom, kam v klášteře nesmíme chodit. „Zkus otevřít, když by nechtěly, abychom tam chodily, tak bude zamčeno,“ pokoušela mě zvědavost.  A já stiskla zrezavělou kliku a… dveře se s hlasitým skřípnutím otevřely.

 Ovanul mě nepříjemný chlad. Na chvíli jsem opravdu zalitovala, že jsem nezůstala venku a nenechala se hřát paprsky letního sluníčka. Když si moje oči trochu přivykly tmě, uviděla jsem, že stojím na začátku dlouhé tmavé chodby. Zalitovala jsem, že jsem si sebou nevzala alespoň malou svíčku. „Když už jsem jednou tady, tak už se nebudu vracet,“ řekla jsem sama sobě, abych si trochu dodala kuráž. A opatrně jsem se začala brodit tmou. I když už jsem skoro plnoletá, míra mého strachu pořád narůstala s tím, jak se vzdaloval paprsek světla od dveří ze zahrady, které jsem si nechala pootevřené. Až nakonec úplně zmizel a já se ocitla v úplné tmě a málem jsem zakopla o začínající schody. Hlavně nepanikařit! Začala jsem stoupat po točitém schodišti směrem kamsi nahoru. Po chvíli jsem narazila na velké dřevěné dveře. Srdce mi divoce bušilo, jak po výstupu tolika schodů, ale hlavně, i když jsem si to nechtěla přiznat, i strachem a pochybnostmi. Teď nebo nikdy. Vzala jsem za kliku a otevřela dveře.  

       Oslnilo mě sporé denní světlo, ale oproti chodbě, kde byla doslova tma jako v pytli, bylo i malé světlo šok. Když jsem se konečně trochu rozkoukala, překvapením jsem zalapala po dechu. Ocitla jsem se ve velkém podkrovním pokoji s malými okny. A všude kolem mě byly police s knihami. Se spoustou knih. Byla jsem tak nadšená svým objevem, že jsem měla chuť okamžitě začít zpívat oslavnou hymnu. Jak jsem se procházela místností a kochala se, moji pozornost upoutala malá knížečka položená na okenním parapetu. Má věrná kamarádka zvědavost mi už zase radila, co udělat a já jí zase poslechla. Sedla jsem si na okenní parapet a zalistovala knihou. K mému velkému překvapení jsem zjistila, že to je  něčí deník. Povzdechla jsem si, už zase dělám něco, co bych dělat neměla. Zalistovala jsem na první stránku a s velkým úžasem jsem objevila, že deník je starý skoro sto let. Když je člověku 17, tak je pro něj sto let skoro nepředstavitelná doba. Bylo zde i věnování: Mým nejmilejším učitelkám, sestrám a kamarádkám. Sestry, jsem vám nesmírně vděčná za vše, co jste pro mě udělaly. Martha. Znovu, už ani nevím dnes pokolikáté, jsem neodolala pokušení  a dala se do čtení.  Zjistila jsem, že ta tajemná Martha si začala psát deník, když jí bylo asi 10 let. Hned úvodní stránky deníku mě málem dohnaly k slzám, a to nepláču tak často. Martha zde psala o sobě a o svém dětství. Do svých 12 let žila s rodiči a straší sestrou poklidný život na francouzském venkově, ale všechno se změnilo, když celý jejich kraj zasáhla morová epidemie a celá její rodina onemocněla a následně zemřela. Martha zůstala na světě úplně sama! Sama. To slovo jsem také poznala, i když ne tak moc jako tato tajemná autorka deníku, ale i přesto jsem velmi dobře chápala, jak Marthě bylo. Zhluboka jsem se nadechla a odvážila se číst dál. Další zápis byl až o pár týdnů později a Martha zde popisovala, jak jí jednoho dne vyhladovělou, zoufalou a zesláblou nalezla sestra z klášterního sirotčince spojeného s klášterní školou a vzala ji s sebou. Klášterní sirotčinec? Škola? Je možné, že by ta Martha opravdu dospívala na stejném místě jako já? Další stránky byly o každodenním životě v klášterní škole. A já si s velkým nadšením uvědomila, že je to opravdu ona škola, ve které se teď nacházím já. Mám ve svém srdci tolik touhy… začínal další zápis v deníku o čtyři roky později a pokračoval: Nesmírně ráda bych se stala lékařkou. Když vidím, kolik lidí by potřebovalo pomoc. Vždyť i moje rodina by tu možná mohla být se mnou, kdyby je měl kdo vyléčit. Jenže ženské lékařky bych na desátku růžence spočítala. A navíc, kolik lékařských univerzit přijme do svého studia mě jako ženu? Musela jsem na chvíli přestat číst, abych to zpracovala. Tolik jsem té Marthě rozuměla. Měla jsem také svůj velký sen, ale i strach a pochybnosti.

Na dalších stránkách Martha líčila, jak se přihlásila ke studiu na lékařské fakultě, kolika ústrkům čelila, než jí vůbec přijali a ani za studia to neskončilo. A pak…. S úspěchem promovala. Nakonec se stala jednou z těch mála lékařek u nás. Po dočtení posledního zápisu v deníku jsem měla už doopravdy slzy v očích, tentokrát ale dojetím. Bylo tam napsáno: Jsem ze srdce šťastná. Spousty lidí se mě ptají, proč jsem se stala zrovna lékařkou. Já jim vždycky odpovídám: protože jsem chtěla pomáhat léčit lidi, protože jsem věřila, že to zvládnu a také protože jsem věděla, že je to Boží plán. Zjistila jsem ale, že za to může moje minulost, z celého srdce jsem si přála, aby už nikdy nikdo nezůstal sám, protože jeho nejbližší nikdo nebude umět vyléčit. Naše vlastní historie v nás probouzí sny, touhy a inspiraci do časů budoucích.  Moc bych si přála povzbudit každého, kdo možná někdy bude číst můj deník: Měj vždy víru v lepší zítřky a nikdy se neboj snít a ty sny zkusit zrealizovat. Něco se ve mně pohnulo, s dojetím jsem hleděla z malého okna knihovny do dálky, asi poprvé v životě jsem se rozhodla začít si doopravdy věřit. Ano, pokusím se uskutečnit své sny. Stanu se módní návrhářkou, zpěvačkou a možná i revolucionářkou.

O 50 let později. Nikdy se mi nepodařilo zjistit něco víc o mojí tajemné Marthě. Třeba to byl můj anděl strážný, který mi měl pomoci najít moji cestu. Kdo ví? Svět si mě asi bude pamatovat jako módní návrhářku, elegantní dámu se spoustou nových nápadů, která nikdy nemá strach ukázat, co se jí líbí, co chce a co si myslí. Je to jízda, ale občas je to opravdu těžké a ve chvílích smutku, strachu a pohybností si znovu a znovu přeříkávám části z Marthina deníku, které mi navždy zůstaly v srdci. Teď mě napadlo, že jsem se vám vlastně úplně nepředstavila svým uměleckým jménem. No, to je trapas. Takže už mi neříkají Gabrielle. Říkají mi Coco. Coco Chanel.